Kostel sv. Michala

Kostel sv. Michala kdysi nechali postavit bratři dominikáni, kteří v něm působí i dnes. Jaká je historie kostela a čím chrám žije dnes?

---

Z dějin kostela sv. Michala

Bratři dominikáni patří k nejstarším řeholním komunitám, které se usadily na území města Brna. Jejich klášter vznikl při západním ochozu městských hradeb, na místě s pradávnou historií. Získali kostelík sv. Michala, který snad vznikl na místě staré románské rotundy z počátku 11. století. Nacházel se při městských hradbách na úpatí „skály sv. Petra“, dnešního Petrova, v přehradí zeměpanského hradu (zbudovaného ve druhé čtvrtině 11. století) a sloužil jako farní kostel pro hrad i předhradí.

Dominikánský klášter v Brně založil bl. Česlav cca v letech 1228-1230. Společně se svým řeholním (a snad i rodným) bratrem sv. Hyacintem se právě vracel z Říma, kde se oba setkali se sv. Dominikem a vstoupili do jeho řádu. Jejich zpáteční cestu do rodného Polska dnes vyznačuje řada dominikánských klášterů, které založili. Bl. Česlav uvedl kazatelský řád na Moravu a do Čech, zatímco sv. Hyacint zamířil do Polska a odtud dále do Pruska a Pomořan.

Dominikáni chrám ve 13. století rozšířili a přistavěli k němu pozdně románskou křížovou chodbu. V gotickém slohu byl kostel přestavěn kolem poloviny 14. století a koncem 15. století vznikla dodnes dochovaná pozdně gotická křížová cesta.

Po celý středověk se jednalo o velmi významný chrám. Zemští stavové v něm zahajovali své sněmy, které se konaly v sousedním klášteře, a před jeho oltářem byli do své funkce uváděni i moravští markrabí.

Kostel byl těžce poničen během 30tileté války. Patronát nad ním tehdy převzal Lev Vilém z Kounic, nejvyšší moravský sudí, společně se svou manželkou, Marií Eleonorou z Ditrichštejna, a po něm jejich syn Dominik Ondřej I. z Kounic, říšský dvorský vicekancléř. Na jejich náklady byl v letech 1658-1679 postaven nový, raně barokní kostel v té podobě, v jaké chrám známe i dnes. Stavitelem byl známý brněnský stavební mistr Jan Křtitel Erna. V duchu barokního urbanismu tehdy byla změněna orientace kostela. Chrám byl presbytářem obrácen k západu, zatímco směrem na východ – do prostoru náměstí - byla vyzdvižena monumentální fasáda chrámu. Presbytář vznikl na místě někdejší chrámové lodi. Zhruba ze stejné doby pochází také terasa s bohatou sochařskou výzdobou (dnešní podoba soch je z velké části určena jejich novodobou renovací Jaroslavem Vaňkem v 60. letech 20. století). .

Dominikáni působili při kostele sv. Michala dalších pět století až do josefínských reforem, během nichž Josef II. roku 1784 zrušil dominikánský řád. Brněnský klášter tehdy muselo opustit 45 bratří. Kostel se stal filiálkou farního chrámu na Petrově a spravován byl někdejšími dominikáni, jež se uchýlili na Petrov. Během napoleonských válek přechodně sloužil jako vězení a nemocnice. Po roce 1808 byl při kostele zřízen bohoslovecký seminář a roku 1905 jej do své správy převzal spravoval řád redemptoristů. Nyní se v něm můžeme znovu setkat s dominikány.

Řád dominikánů a jejich spiritualita

Řád sv. Dominika byl schválen roku 1216 papežem Honoriem III. Dominikáni jsou řádem kněžským. Hlavním úkolem dominikána je studovat, kázat a vést k víře nebo k jejímu prohlubování. Má lidem zprostředkovávat pravdu o Bohu, odhalovat krásu pravdy a probouzet lásku k ní. Má usilovně pátrat Boží pravdě, studovat a v modlitbě se setkávat s živým Bohem. Plody svého studia a modlitby pak má zvěstovat druhým. Programem řádu je výrok sv. Tomáše Akvinského: "contemplata aliis tradere" (rozjímané předávat druhým).)

Život v dominikánském řádu tvoří složka kontemplativní (rozjímavá) a činná. Řádu je vlastní „charisma Slova", tj. přijetí a služba Slovu. Základními prvky života dominikánů je kontemplace, studium a apoštolát.

(zdroj: http://www.dominik.cz/dominikani.html)

Výzdoba kostela – dominikánští svatí v mariánském kostele sv. Michala

Hlavní oltář

Hlavní oltář je zasvěcen Panně Marii – Královně posvátného růžence a sv. Michalovi. Ve středu retabula je osaze no sousoší Panny Marie Růžencové, které odkazuje na vidění sv. Dominika. Ve středu kompozice trůní korunovaná Panna Maria s Ježíškem, která předává růženec klečícímu sv. Dominikovi. Na protější straně klečí sv. Kateřina Sienská, jež se přitom modlí.

Jedná se o typickou kompozici, se kterou se setkáváme na mnoha obrazech. Výzdoba hlavního oltáře představuje vyvrcholení výzdoba bočních stěn presbytáře, které zdobí 7 a 7 menších obrazů, jež představují jednotlivá tajemství původních tří růženců (růžence radostného, bolestného a  slavného). Při modlit bách růžence bývaly dříve obrazy s příslušným tajemstvím postupně osvěcována, aby si věřící při modlitbě dokázali tajemství lépe představit. 15. tajemství – „Ježíš, který Tě, Panno, v nebi korunoval“ – je vyobrazeno na hlavní m oltáři: Ježíšek na klade své matce na hlavu korunu.

V nástavci oltáře nalezneme tři archanděly - sv. Michala (uprostřed), sv. Gabriela (vlevo) a sv. Rafaela (vpravo).

Po stranách mezi sloupy retabula jsou osazeny sochy sv. papežů z dominikánského řádu – sv. Pia V. (vlevo) a bl. Benedikta XI. (vpravo). Sv. Pius V. (1504 – 1572) je nazýván „papežem růžence“.

Byl velkým ctitelem Panny M arie. Určil formu růžence a vyzýval věřící, aby si modlitbou růžence na Panně Marii vyprosili ochranu Evropy před nájezdy Turků. Právě těmto modlitbám je připisováno vítězstv í křesťanského loďstva nad Turky v bitvě u Lepanta 7. října 1571. 7. říjen je od té doby slavností Panny Marie Růžencové. Bl. Benedikt XI. (1240-1304) byl 9. generálem dominikánského řádu, který byl roku 1303 zvolen papežem.

Boční oltář sv. Vincence Ferrerského

Oltář je umístěn v první kapli na evangelijní straně chrámové lodi. Zasvěcen je sv. Vincenci Ferrerskému a nazýván je oltářem španělských dominikánů.

Sv. Vincenc Ferrerský (1350-1419) pocházel ze španělské Valencie.

V 17ti letech vstoupil k dominikánům; byl vysvěcen na kněze a učil filosofii a teologii. Stal se kaplanem a zpovědníkem avignonského vzdoropapeže Benedikta XIII. V Avignonu poznal strašné důsledky církevního schizmatu a pokoušel se Benedikta XIII. přimět k odstoupení z papežského stolce. Neuspěl však a odešel proto z Avignonu. Cestoval po Španělsku, jižní Francii a severní Itálii, kázal a vybízel přitom k pokání a nápravě života. Během kostnického koncilu (1414) odmítl poslušnost avignonskému vzdoropapeži a usiloval o jednotu církve. Svatořečen byl roku 1455.

Mezi sloupy retabula je na levé straně osazena socha sv. Raimunda z Peňafortu. Sv. Raimund (1175-1275) pocházel ze vznešené španělské šlechtické rodiny, spřízněné s královskou rodinou Aragonských. Vystudoval kanonické právo v Bologni a stal ve vynikajícím právníkem. K dominikánům vstoupil roku 1222 a proslul jako skvělý kazatel a zpovědník. Byl zpovědníkem papeže Řehoře IX. i aragonského krále Jakuba I. Aragonského. Podle legendy jednou doprovázel krále při plavbě na Mallorcu. Král na loď vzal i ženu, se kterou žil v hříšném poměru, přestože Rajmundovi slíbil, že ji s sebou nevezme. Raimund se to dozvěděl a řekl králi, že pokud ji neopustí, odpluje hned zpátky do Barcelony. Rozhněvaný král zakázal, aby Raimunda někdo převezl zpět do Španělska. Raimund na to rozestřel svůj plášť na moře a na něm doplul do Španělska. Roku 1238 byl zvolen generálním představeným dominikánů. Po dvou letech na generální kapitule v Bologni svůj úřad složil a znovu žil jako prostý řeholník v Barceloně. Zemřel v Barceloně, kde je také pohřben. Zobrazován většinou bývá, jak na svém plášti pluje na moři. Svatořečen byl roku 1601 a uctíván je jako patron Barcelony, učitelů církevního práva a kanovníků.

Boční oltář sv. Růženy z Limy

Oltář je situován ve druhé boční kapli na evangelijní straně lodi.

Ústřední obraz retabula představuje sv. Růženy z Limy.

Sv. Růžena žila na přelomu 16. a 17. století. Narodila se v Peru, ale její rodiče pocházeli ze Španělska. Prý byla velmi krásná, a proto jí říkali Rosa (tj. růže). Toto jméno, které symbolicky vyjadřuje krásu rámovanou trním, přijala i při biřmování. Velmi uctívala sv. Kateřinu Sienskou a stala se dominikánskou terciářkou. Žila jako kajícnice a své utrpení chápala jako smírnou oběť za krvavé činy španělských dobyvatelů na americkém kontinentě. Je první světicí Latinské Ameriky a uctívána je jako její patronka. Svatořečena byla roku 1671 a uctívána je jako patronka proti moru.

Boční oltář sv. Dominika

Oltář je umístěn v první boční kapli na epištolní straně lodi a představuje protějšek oltáře sv. Vincence Ferrerského.

Ústřední obraz zachycuje zázrak vzkříšení mrtvého hocha sv. Dominikem. Sv. Dominik, vlastním jménem Domingo de Guzmán (cca 1170-1221) byl zakladatelem Řádu bratří kazatelů (Ordo Praedicatorum), který podle svého zakladatele získal jméno dominikáni. V mládí se v jižní Francii setkal s heretickými katary a rozhodl se věnovat boji proti herezím, a to kázáním a osobním příkladem. Chtěl šířit lásku kázáním pravdy a působit jako lidový kazatele. Velký důraz kladl na dobré teologické vzdělání, které bylo třeba k rozpoznávání a potírání kacířských názorů. Roku 1215 založil nový žebravý řád, který o rok později schválil papež Honorius III. pod názvem Řád bratří kazatelů. Řád byl založen na řeholi sv. Augustina a jeho hlavním úkolem bylo kázat, zpovídat a žít z almužny; později mu byla svěřena inkvizice. Sv. Dominik se setkal se sv. Františkem z Assisi a jednal o sloučení družin obou pozdějších světců. Sv. František s jeho úmyslem však nesouhlasil, protože poslání i cesta obou družin se - stejně jako temperamenty obou světců -  zčásti lišily. Sv. Dominik zemřel roku 1221 v Bologni a roku 1234 byl svatořečen papežem Řehořem IX.

Po stranách retabula jsou mezi sloupy osazeny sochy prvních dvou slovanských dominikánů - sv. Hyacinta (s monstrancí) a bl. Česlava (drží jednu z ohnivých koulí, kterými zázračně ochránil Vratislav při obléhání Turky).

Boční oltář sv. Tomáše Akvinského

Oltář je situován ve druhé boční kapli na epištolní straně lodi, zvané také kaple církevních učitelů.

Ústřední obraz představuje vidění sv. Tomáše Akvinského (1225-1274), italského dominikánského teologa a filozofa, jednoho z hlavních představitelů středověké scholastiky, žáka Alberta Velikého a zakladatele tzv. tomismu.

Sv. Tomáš Akvinský byl autorem mnoha filozofických a teologických spisů: komentáře k Aristotelovi, apologetické spisy - Suma proti pohanům, a souhrnné teologické výklady - Suma teologická atd.

Svatořečen byl roku 1322.

 

Jak žije kostel dominikánskou spiritualitou dnes?

V současnosti při kostele působí několik společenství 3. řádu, tzv. terciářů, která dohromady čítají cca 50 terciářů a terciářek. Jedná se o Laické sdružení sv. Dominika v Brně, místní společenství sv. Tomáše Akvinského, sv. Zdislavy a další.

Mše sv. bývají slouženy každý den v 18,30. Mši vždy předchází modlitba sv. růžence a po mši následují mariánské nešpory. Pouze v pondělí se po mši namísto nešpor koná setkání zv. Chvilka mystického života podle sv. Tomáše Akvinského. Dále zde existuje sdružení bl. Hyacinta Maria Cormiera, jehož jádrem je opět modlitba sv. růžence.

více informací na webu: http://www.laicibrno.cholerik.cz

Při kostele sv. Michala také sídlí Brněnské Angelicum. Jedná se o oratoř v první patře, ve které se koná setkávání mezi uměním. Požádají se tu výstavy křesťanských malířů, výtvarníků, sochařů a dalších umělců, které nabízejí možnost k setkávání umělců s diváky i mezi umělci navzájem a ke vzájemnému tříbení názorů.

více informací na webu: http://www.cormier.cz

Rozhovor s o. Tomášem Bahounkem OP, dominikánem, který již více jak 20 let působí v kostele sv. Michala, najdete tady: http://www.proglas.cz/audioarchiv-detail/vitejte-seniori.html.

S o. Tomášem jsme hovořili o výzdobě hlavního oltáře a o tom, jak kostel sv. Michala žije dominikánskou spiritualitou dnes.

Nejnovější aktuality o dění v kostele najdete na webových stránkách farnosti: http://www.svatymichalbrno.cz

literatura:

Jiří Bílek, Brněnské kostely, Brno 2000, s. 19-25.

Dějiny chrámu sv. Michala archanděla v Brně. K 700leté památce založení napsal P. František Jeřábek CSsR, Brno 1929.

Bohumil Samek, Umělecké památky Moravy a Slezska, I, A-I, Praha 1994, s. 169-175.

Vilém Stránecký, Brněnské kostely, Brno 1940, s.

---

Webové stránky vznikají za finanční podpory Ministerstva kultury ČR.